Untitled Page

Jak vidím vývoj chronických nemocí

V době, kdy jsem se zabýval genetickou diagnostikou a kdy jsem byl schopen podle vnějších znaků (např. tvaru a barvy vlasů) prakticky každému vysvětlit proč má právě ty chronické problémy, které má a proč vypadá právě tak jak vypadá, jsem dospěl k názoru, že "každému může být lépe než mu je, ale nemůže mu být lépe, než by mu mělo být". Současně jsem dospěl k přesvědčení, že každé tělo je v každém okamžiku v nejlepším možném stavu, který je důsledkem faktorů daných při oplození (říkám jim osudové vlivy a patří sem mj. i např. genetika a astrologie) rozvinutých v čase v závislosti na vnitřních (např. psychických) a vnějších faktorech. (Mezi vnější faktory počítám např. sociální prostředí, klimatické pásmo atd.).

Podstatou tohoto mého poznatku je, že jsem zjistil, že již od oplození vajíčka je dán budoucí somatotyp včetně tvaru a barvy vlasů a směr zdravotního vývoje těla. (Podrobnosti jsou uvedeny v mé knize). Od první rýhy na oplozeném vajíčku se celý vývoj těla jedince děje v souladu se zděděnou chybou. Vše, co je v souladu s touto chybou tělo považuje za správný stav a nebrání se tomu. Představme si tento vývojový program jako natažený provaz, na kterém je několik uzlů, které nazývám pevné a nevyhnutelné body zdravotního vývoje. Je dáno jejich pořadí, ale není dáno jejich dosažení v čase.

Obr. 1

Pokud použiji jako příklad člověka, který se narodil s jistou genetickou chybou v oblasti plic a je mu dán směr vývoje problémů do ledvin, potom za určitých okolností je pořadí pevných bodů jeho zdravotního vývoje následující: angíny ("uzel" č.1), záněty středního ucha (č.2), problémy s ramenem a krční páteří (č.3), první stupeň devastace plic (č.4) a následně druhý stupeň devastace plic (č.5) atd.. (První dva projevy jsem popsal přesně, protože se objevují v nízkém věku a nemají mnoho možností se měnit v závislosti na vývoji v čase). Dá se předpokládat, že kdybychom žili podle (nám naštěstí neznámých) pravidel a takříkajíc bychom v optimálních podmínkách čekali na smrt, přicházeli by jednotlivé pevné body právě v tom okamžiku, kdy by měli přijít a my bychom je nepociťovali jako nemoc, ale jako projev stárnutí v čase. (Tento systém vysvětluje, proč nám nemůže být lépe, než nám má být). Ale protože (naštěstí) žijeme takzvaně normálně a užíváme své vůle a možnosti svobodně se rozhodovat, začne se vlivem vnějších vlivů a našich (často chybných) rozhodnutí, původně napnutý provaz s uzly postupně vlnit a kroutit a pevné body na něm umístěné se začnou posunovat směrem k počátku, my se devastujeme rychleji, než bychom měli a tím si stále rychleji přibližujeme ten původně ve zdánlivém nekonečnu umístěný konec provazu. A najednou se pevné body (uzly) dostávají do závislosti na času a my tento efekt nazýváme neléčitelnou nebo chronickou nemocí, jejíž intenzita a nebezpečnost je úměrná okamžité devastaci těla. (Proto říkám první a druhá devastace a ne např. rakovina apod.) Velikost devastace je znázorněn svislou vzdáleností bodu od přímky původního programu.

Obr. 2

Z obrázku je patrné, že za normálních okolností a s ohledem na okamžitý stav těla nemůže přijít stav bodu 5 (druhý stupeň devastace plic) později než v asi 45 letech života, zatímco původní umístění je kolem 55. roku života. Je tedy evidentní, že čím je čára skutečného průběhu klikatější, tím se body projeví dříve a čím bude čára strmější, tím horší bude jejich dopad na organizmus. Jakýsi počítač neustále propočítává okamžitý stav těla a porovnává ho s původním programem, takže naše problémy se vyvíjí vždy a stále pouze ve směru příštího bodu. Proto je možné často už u novorozence (ale nejpozději kolem 10 let věku) určit směr vývoje problémů v těle - nikoliv jejich konkrétních projevů. Stejně tak je možné určit směr vývoje povahy apod. Objevil jsem několik takových základních řad a nakonec jsem své poznatky zobecnil do charakteristiky povah a somatotypů podle tvaru a barvy vlasů. (Toto je opět podrobně popsáno v přílohách mého spisu.)

Důležité ale je, že každý z těch pevných bodů - ať už se projeví v jakémkoliv věku - je součástí původního programu a tělo (nebo jiné mechanizmy) ho považuje za - v daném okamžiku - nejlepší možný stav a proto proti němu nespustí obranné mechanizmy. Proto si dovolím tvrdit, že většina neléčitelných a chronických nemocí není důsledek selhání imunitního systému, ale jeho nespuštění, protože proč by se tělo bránilo něčemu, co je danou součástí jeho vývoje.

Z hlediska výše uvedených poznatků jsem - těsně před tím, než jsem zavrhl všechny teorie - vytvořil teorii o tom, čeho může člověk dosáhnout při ovlivňování zdravotního stavu: Teoreticky je možné dosáhnout stavu nejblíže možnému k tomu "jak by nám mělo být". Přiblížení se k čáře podle programu ("natažený provaz s uzly") je otázka jednotlivých schopností. Protože ale celé naše tělo včetně somatotypu je vytvořeno na základě prvotních i následných chyb je nutné si uvědomit, že existuje určitý bod - já mu říkám "hranice nedotknutelnosti" - za kterým by další změny vedly ke změně vzhledu nemocného.

Obr. 3

    - HN je "hranice nedotknutelnosti"
    - Principem léčení je "stáhnout" úroveň devastace co nejblíže k původní úrovni programu. Bod druhé devastace plic (5) je sice na časové ose blíže, než v původním předpokladu vývoje (5a), ale jeho projev bude mnohem méně nebezpečný a možná ho nemocný ani nepocítí. Navíc se objevuje další bod (6), které ho se člověk může dožít. Toto teoreticky může vést k prodloužení života, ale dohadovat se o tom nechci.
    - Také bych chtěl podotknout, že jsem dospěl k názoru, že u některých chronických nemocí a problémů (např. alergie), které jsou reakcí na nějaký podnět, není možné (žádoucí) tuto reakci tělu vzít, ale pouze zvednout hranici jejího spuštění třeba i tak vysoko, že je prakticky nedosažitelná. Kdybychom ji totiž skutečně úplně odstranili, ztratilo by tělo možnost reagovat obranně při jejím překročení a muselo by si najít jiný systém (možná i horší). Alergická reakce na prach je u každého stejná - kýchání - ale tzv. zdravý člověk potřebuje mnohem větší množství prachu aby si kýchl než alergik.

Pravděpodobně je možné při určitých - mně zatím neznámých možnostech - jít i za tuto "hranici nedotknutelnosti" a dokonce i za stav toho, co je dáno programem. To by mohlo umožnit zcela odstranit např. mentální poruchy. Ale je více než pravděpodobné, že by změna genetiky (neboť tyto nemoci jsou genetického původu) byla provázena zásadní změnou vizáže a somatotypu atd.

Malé odbočení 4

Po pravdě řečeno, mentální poruchy jsou téma, které mě velmi zajímá nejen z hlediska léčitelského, ale i z hlediska společenského. Chtěl bych takto postiženým umožnit "normální" život, ale na druhé straně jsou zatím ještě otázky, které nedokážu dořešit a které mi brání "chtít to umět":

Z hlediska léčitelského mám takovou představu, že člověk může dokázat umět vyléčit mentálně postiženého a udělat z něj "normálního" člověka. Ale co potom s ním a s celým jeho okolím? Řekněme, že za mnou přijdou rodiče patnáctiletého mentálně postiženého člověka a já jim řeknu: "Ano, je možné ho zbavit mentální poruchy, ale změní se jeho celá vizáž a somatotyp - bude o dvacet centimetrů vyšší a deset kilo lehčí. Nebude mít vlasy hnědé, ale černé. To vše je možné. Ale co potom s ním a s vámi? Vy jste si zvykli, že se chová jako pětileté dítě. Ale on bude mít IQ průměrného člověka. Jak budete schopni změnit svoje chování a brát ho za dospělého. A co bude dělat on, až zjistí, že je sice normální, ale neumí psát, číst, počítat? To už nebude mentálně zaostalý jedinec, ale hlupák (!), který za svoji hloupost nemůže, protože jsme mu ji způsobili my tady, kteří jsme se dohodli, že ho zbavíme mentální poruchy. Navíc si bude svoji hloupost a nevzdělanost při své (byť průměrné) inteligenci výrazně uvědomovat. Nezpůsobíme tedy tragédii větší, než je současný stav?

Zní to jako námět na sci-fi, ale je to tak trochu moje noční můra. Věřím ale, že existuje řešení jiné, než je tato moje představa, která mě zatím silně omezuje - proto se učím žít bez představ, že něco nějak je. A zrovna tak se učím žít bez emocí, které jsou také brzdou vývoje, protože nás nutí něco chtít jinak (např. rychleji) než je správné z hlediska zákonitostí.