Untitled Page

Nestandardní přístup k léčení

Především z důvodů popsaných výše jsem začal hledat způsob co nejuniverzálnějšího ovlivňování nemocných. Jestliže říkám, že "každá představa brání tomu, co by se stalo bez ní", potom jsem hledal cestu, jak všechny představy vymazat a tím způsobit, že bude léčení ve svém důsledku všeobecně účinné a absolutně univerzální. Vzdal jsem se jakýchkoliv představ o tom, jak a proč to funguje. Uvědomil jsem si, že je velmi pravděpodobné, že nejvíc potřebných dějů se odehraje v okamžiku absolutního klidu (nejen) mysli, protože všechny děje se prostě dějí tak, jak mají, zejména tehdy, když do nich nezasahujeme svojí vůlí. Jak praví jedno myslím že čínské rčení: "Mudrc je aktivní ve své pasivitě".

Postupně jsem se oprostil od potřeby stále něco vysvětlovat, představovat si, apod. Veškeré děje, které nejsou produktem lidské práce beru prostě tak, že jsou. Pták přece lítá proto, že lítá. Jsou desítky teorií o tom proč a jak, ale nejsou k ničemu, protože dokonalou kopii létajícího ptáka nikdo dosud nevytvořil. Pokud se děje prostě dějí tak, jak se mají dít, potom se v absolutním klidu děje vše tak, jak má. Tento přístup k problému mi umožňuje ovlivňovat nejen zdravotní stav kohokoliv, ať je kdekoliv ve vesmíru, ale nemusím o něm ani nic vědět - pouze to, že existuje. Prostě ho přijmu za pacienta tím, že si zapíšu jakýkoliv údaj o něm a můžu působit. Proto nepotřebuji ani fotografii nebo něco podobného.

V této souvislosti bych chtěl ale zdůraznit, že - právě proto, že působím i bez vědomí nemocného - nikdy nezasahuji do vůle člověka ani když o to sám požádá (jako např. kuřák, který chce abych mu vytvořil v mozku blok proti kouření) a odmítám také žádosti, aby se někdo choval tak, jak chce někdo jiný (např., když se rodičům nelíbí chování jejich dětí). Naopak tuto svoji schopnost úspěšně využívám např. tehdy, když nějaký psychicky narušený agresivní jedinec ohrožuje své nejbližší okolí v důsledku své nemoci. Nebo při anorexii, schizofrénii apod. V takovém případě nemocný obvykle sám požádat o pomoc ani nemůže, protože považuje svůj stav za normální a ostatní jsou podle něj buď nemocní nebo nepřátelé. Pokud jsem mluvil o narkomanech a alkoholicích, nezasahuji jim do vůle, ale působením na celý organizmus dosáhnu jejich (jsem-li úspěšný) takové vnitřní rovnováhy, že přestanou mít potřebu závislosti - nevím ale, proč mi totéž zatím vůbec nejde u kuřáků.

Je pochopitelné, že nemohu obecně stanovit podmínky, kdy a na koho působím i bez jeho vědomí. Prostě takové situace rozhoduji případ od případu.

Na mé pacienty i na sebe tedy působím tak, že vlastně i více než 6 hodin denně pouze medituji s absolutně prázdnou myslí. (Tady bych chtěl zdůraznit, že zásadou pro dosažení absolutního klidu není hluboké dýchání - protože nádech je silně aktivní - ale naopak počáteční hluboký výdech a následný velmi "krátký" dech blízko hranice výdechu.) Ale podstatné je, že medituji za nás všechny. "Za nás všechny" říkám proto, že při meditaci pochopitelně upravuji i sám sebe - a také proto, že skutečně medituji za všechny své pacienty současně. Úmyslně už dnes neříkám, "že na ně působím", protože se o působení nejedná. Vždyť jsem-li naprosto pasívní, nikam nic "neposílám". Spíše mám asi možná tu schopnost, že při mé meditaci se v tělech mých pacientů odehrává to, co v mém. Ale raději si ani nepředstavuji, že to nějak funguje. Ale funguje to a je to prokazatelně účinné. Přesněji řečeno - lidé, které jsem přijal za své pacienty, se velmi často výrazně zlepší nebo i úplně uzdraví - a to i ve smyslu laboratorních nálezů. Na základě statistických hodnocení mohu říct, že obvykle stačí necelý měsíc na zastavení nebo alespoň výrazné zpomalení progresivity prakticky všech nemocí - tedy i např. zhoubných nádorů. Pomalejší je ale odstraňování následků jako např. zničených tkání apod. Pravda je, že zatím nejsem schopen např. obnovit zcela zdevastované tkáně. Ne, že by to nebylo v možnostech tohoto způsobu působení. Spíše jsem ještě k těmto možnostem "nedorostl".

Malé odbočení 3

V rámci toho, co jsem zde dosud uvedl, musím opět na chvíli odbočit:

Hrdě se hlásím k tomu, že jsem profesionální léčitel. Ne pouze proto, že za svou práci beru peníze, ale především proto, že přijímám plnou odpovědnost za svoji práci, kterou umím praktikovat za všech okolností. V každé profesi platí, že skutečný profesionál dokáže odevzdat za všech okolností maximum - a o to se snažím i já. Netvrdím, že jsem vždy úspěšný, ale tvrdím, že vždy vyčerpám všechny své možnosti. Dnes už se snažím přistupovat k nemocnému jako mechanik v autoservisu k porouchanému autu. Když se mi pokazí auto, jdu si ho nechat spravit k profesionálům. Neptám se jich, čím jim při opravě můžu pomoci. Odevzdám jim auto a chci si přijít za nějaký čas pro auto opravené. Přitom si musím uvědomit, že už to auto není nové a některé věci asi nepůjdou úplně podle mých představ. Proto říkám pacientům, kteří se mě ptají, jak si ještě můžou pomoci, že kdyby si mohli pomoci, už by to dávno udělali a nechodili by za mnou. A když už jsou tady a souhlasí s mými podmínkami, tak ať to nechají na mě a po čase si to vyhodnotí (peníze si beru až po dvou měsících působení, pokud chce nemocný pokračovat v léčení). Principem mého přístupu k nemocným je splnit jejich přání a ne jim vnucovat podmínky, za kterých jsem ochoten je léčit. Když přijde např. žena s výraznou nadváhou, bolestmi kloubů a problémy srdce a řekne, že se jí její postava líbí, ale nechce ty další problémy, považuji za důležité ji skutečně zbavit jejich problémů aniž bych ji nutil zhubnout. Pokud se jí její postava líbí, nemám právo ji vnucovat mé představy o kráse. Stejně tak budu léčit kuřáka s problémy plic, aniž bych si kladl podmínku, že musí přestat kouřit. Doporučím mu to, ale nepřikážu, protože jako bývalý docela silný kuřák vím, co je to absťák. A zajímavé je, že kuřák, kterého vyléčím z nějakých problémů plic, velmi často zmírní kouření, protože se mu zalíbí ten stav podobný zdraví.

Vím, že to, co zde říkám, je v rozporu se vším, co se vztahuje ke standardnímu přístupu k léčitelství. Ale já jsem k tomuto přístupu dospěl po osmi letech snahy "chovat se podle příruček". Viděl jsem ale příliš mnoho nemocných a (i) trpících abych se pokorně sklonil před jejich zoufalstvím bez jakýchkoliv podmínek z mé strany. Jsem šťastný, že nemám jejich problémy a považuji za svoji povinnost jim pomoci zbavit se jich, nebo je alespoň zmírnit. Nesnáším často proklamované názory, že léčitelství je cosi nadřazeného jiným oborům. Jak by se tvářil léčitel, kdyby přišel k daleko široko jedinému pekaři a ten mu sdělil, že mu prodá pečivo pouze tehdy, když změní svůj přístup k životu (např. že se musí přestat zabývat duchovními naukami)? Bohužel znám dost takových léčitelů, kteří nemocnému vnucují svoje subjektivní představy o správném životě, jako podmínku léčení.

Na druhé straně je pravda, že jsem měl pacienty, kteří mi naopak vnucovali jejich představy o tom, jak mám já myslet, abych je mohl léčit. Čekali, že je budu poučovat o duchovnosti a správném přístupu k životu a byli tak zaskočeni mými názory, že nakonec zrušili své léčení.

Byl bych nerad, kdyby to, co zde říkám, vyznělo negativisticky vůči tomu, čemu se říká "duchovno". Naopak - mám úctu k duchovním naukám a filozofiím, protože mi dovolily dosáhnout toho, co dnes umím. V určité fázi svého vývoje jsem je považoval za nezbytné pro zvyšování svých schopností, protože čím více budu umět, tím méně budu potřebovat vstřícnost a spolupráci svých pacientů. A můj dnešní názor, že filozofie a nauky jsou omezující je názor, ke kterému jsemdospěl právě díky jejich docela hlubokému studiu. Takový názor není možné přijmout - k němu je pouze možné dospět.