Untitled Page

Je nemoc poučením ?

Vím, že leckdo namítne, že tímto přístupem beru tomu nemocnému možnost poučit se z nemoci. Já osobně ale nepovažuji žádnou nemoc za poučení. Vlastě ano - považuji nemoc za poučení o výši základního platu, ze kterého se vypočítává nemocenská. A také ji považuji za otravu, protože většina nemocných je (psychicky) otrávená a tím otravují i své okolí. Až na vyjímky jsem přesvědčen, že normální (obyčejný) nemocný má tolik starostí sám se sebou, že nemá čas na hledání nějakého poučení. Na druhé straně věřím, že podaří-li se mu uzdravení, může změnit svůj přístup k životu. Navíc i zde ale opět platí, že kolik filozofií, tolik možností jiných přístupů.

Dospěl jsem k názoru, že smyslem života je nezavazet druhým a - je-li to možné - být jim svojí prací k užitku. A to nemocný většinou nemůže. Ať se snaží sebevíc on i jeho okolí, časem jsou všichni unaveni. Proto také léčím nemocné, kteří o tom neví - nebo chcete-li neprojevili souhlas - pokud o to požádá nejbližší příbuzný a nemocný to výslovně nezakázal. (I bez souhlasu nemocného léčím proto, abych pomohl lidem kolem něj. Je mi např. líto členů rodiny, kde nemocný využívá své nemoci k vědomému terorizování příbuzných. Na druhé straně ale, když působím bez jeho vědomí např. na alkoholika nebo narkomana, musí mi příbuzní slíbit, že jim to - v případě úspěchu - nikdy neřeknou, protože ti, kteří se zbaví nějakého návyku, jsou hrdi sami na sebe, že to dokázali a zvedne se jim sebevědomí. Bude-li je jejich okolí v takovém pocitu podporovat, je velmi pravděpodobné, že už zůstanou "čistí". Nemám žádnou morální zábranu nabádat lidi ke lži, když ta lež jinému pomůže zvládnout těžkou životní situaci - myslím, že se tomu říká Svatá lež. Jsem ochoten udělat skoro cokoliv "nemorálního", může-li to někomu pomoci vyřešit jeho zdravotní nebo psychické problémy (aniž bych tím ale ovlivňoval třetí osobu).